Čestní členové

Jaroslav Smahel

Jaroslav Smahel se narodil 10. 4. 1937. V mládí se věnoval myslivosti a choval lovecké psy.  Roku 1956 narukoval v listopadu do Bratislavy a tam si ho pro jeho zájem zařadili k psovodům. Po třech měsících práce se psy byl odeslán na 9 měsíců do poddůstojnické školy v Libějovicích. V té době tam vykonával základní vojenskou službu Vladimír Kuchta a působil tam též Karel Hartl, který v té době pracoval na utváření plemene československý vlčák.

Jarek se vrátil zpět do slovenského pohraničí, kde zbylých 15 měsíců sloužil v pohraniční rotě Rusovce. Ještě během této doby byl vyslán do Prahy na výstavu s novofundlandským psem. Tam si ho všimli lidé od filmu a tři měsíce strávil v Praze na natáčení filmu Touha režiséra Vojtěcha Jasného, ve kterém tento pes ztvárnil jednu z rolí.

Po vojně neměl Jarek dlouho příležitost věnovat se kynologii, až v roce 1985 si koupil Tarzana (prvního). S tím se začal věnovat kromě všestranné kynologie i záchranařině a složil s ním ZLP1 a ZZP1. Už s tímto psem měl velké úspěchy ve stopách, bohužel po jedné z nich (96 bodů) vběhl Tarzan pod vlak a zahynul. Na místě mu byla zapsána zkouška ZZP2 in memoriam.

Samozřejmě že Jareček nemohl zůstat bez psa a tak hned druhý den si dovezl opět NO bez PP - Tarzana číslo 2. S tímto psem složil Jarek ZZP3, ZLP2, RH-FB a stal se v roce 1998 Mistrem světa ve stopách. Jen pro zajímavost týden před šampionátem připravil Tarzanovi v tréninku poslední zatěžkávací zkoušku - 3 km dlouhou, 5 hodin starou stopu s 18ti lomy, 13ti předměty a balónkem na konci.

[Záchranář 1, Časopis pro kynology a záchranáře a nejen pro ně, ročník 2, č. 1, 1998.]

Složil 27 zkoušek, z toho 17 záchranných. Z toho celkového počtu 27 bylo 7  stopařských. Účastnil se 3x Mistrovství Rakouska (2x vícemistr Rakouska ve stopách) a 4x Mistrovství světa IRO v kategorii pachové práce, kde v roce 1998 ve Finsku stanul na místě nejvyšším. Zlato získal s NO TARZANEM II.

Tarzan II. zvaný Targo

Tarzanovy složené zkoušky:  ZM, ZVV1, ZVV2, ZZP1, ZLP1, ZLP2, ZZP2, RH-FB, ZZP3, SP1, RH-FA, SP2, ZOP, ZPU1, SNZ-ZP, RH-TA, ZZS, RH-FLA, ZVP1, VZ2, ZZZ, ZTV, ZZS.

Dana Lišková a Petar Marzy

Při příležitosti jmenování Dany Liškové a Petara Marzyho čestnými členy KZJ ČR mi bylo svěřeno napsat o těchto dvou pejskařích pár řádků, což považuji za čestný úkol.

Danu i Petra spojuje kromě jejich celoživotní lásky ke psům hlavně jedna velká akce, která velmi zásadně ovlivnila jejich životy, a to byl začátek budování současného areálu KK Zetor. Dana byla hlavou a hnacím motorem tohoto projektu, Petr zase jedním z nejaktivnějších členů, kteří se tehdy na výstavbě velmi výrazně podíleli.

Dana Lišková se narodila r. 1940 v Brně v Židenicích. Lásku ke psům zděldila po tatínkovi, kterého už jako malá doprovázela na cvičiště v Líšni /tehdy v místech, kde je dnes ul. Horníkova/. V roce 1954 se stala členkou Svazarmu a dostala konečně svého prvního psa, fenku zlaté kolie Darinu. S jejím výcvikem to asi bylo všelijaké, zato pastevecké vlohy se u ní projevovaly velice svérázně, protože Dana vzpomíná, jak od ní měla neustále pokousané nohy. Dalším psem byl tedy německý ovčák, který pro změnu vůbec kousat nechtěl a tak se stalo, že Dana dostala dobrmana Erose, se kterým už mohla začít opravdu plnohodnotně cvičit.

Když se později vdala, pořídila si svého prvního velkého knírače, fenu Begi od Popovky od chovatelky Hildy Žákové. Během dalších let měla všechny velikostní rázy kníračů a vedle výcviku se začala od r. 1960 věnovat také chovatelství s vlastní chovnou stanicí Z Danova.

V roce  1969 byla při zakládání KK Zetor, vedeného tehdy pod hlavičkoui ČSCHDZ Brno ZO č. 42. Tento klub sídlil na Starém Brně za pivovarem a byl všeobecně znám jako víceméně kníračskářský cvičák. Působil v něm m.j. Karel Čurda, po kterém Dana v r. 1980 převzala funkci výcvikáře. Z té doby má na kontě mnoho složených zkoušek a absolvovaných závodů a také se stala rozhodčí 3. třídy.

Byla a dosud je neúnavnou organizátorkou mnoha akcí, z nichž jako velmi významnou  jmenuje Mistrovství ČSSR záchranných psů v r. 1975 na Bobravě. To byl asi jeden z prvních impulzů, kdy se začala o záchranařinu blíže zajímat.  V těch letech se také začaly s jejím výrazným přispěním konat legendární letní výcvikové tábory v Březí, které se tam pořádaly přes 20 let a kam se každoročně sjíždělo přes 70 účastníků se svými psy a rodinami. Stanování, les, dovážení pitné vody, umývání v potoce. Ráno stopy, přes den výcvik, hry, soutěže, zkoušky, večer hospůdka a táborák s kytarou. Žádný komfort, zato zážitky, na které se nezapomíná.

V roce 1987 se začalo s výstavbou nového areálu KK Zetor. Dana uvádí přesnou čislici 59. Právě tolik lidí se na této velkolepé akci podílelo na jejím úplném počátku a Dana byla už tehdy páteří celého díla.

Přes velkou organizační zátěž se stihla věnovat i výcviku. V r. 1990 si pořídila fenu dobrmana Jalku Bobrava, zvanou Jaruna, se kterou se kromě všestranného výcviku / měla m.j. složenou zk. IPO3/ začala věnovat záchranařině. Ve stejném roce se významně podílela na vytváření našich prvních kontaktů se zahrničními záchranáři a iniciovala vznik Záchranné brigády města Brna. Stejně tak je její zásluhou vznik KZJ ČR v r. 2005, jejíž byla až do letošního února vedoucí.

Nechci, aby výše uvedené údaje byly výčtem složených zkoušek a odchovaných vrhů štěňat. Význam Danina působení spatřuji v její nezastupitelné úloze při vytváření trvalých hodnot. Podařilo se jí totiž  to, co málokomu v životě. Dokázala pro pejskaře vytvořit dílo, které ji zcela jistě přežije a přesto neusíná na vavřínech, ale s energigí sobě vlastní plánuje pokračování výstavby v podobě haly pro kynologické sporty. Nezbývá mi než jí popřát hodně sil a zdraví a také spolehlivé a stejně nadšené spolutvůrce, kteří jí budou i nadále pomáhat.

Petar Marzy se narodil r. 1949 ve Znojmě, ale dětství a  mládí strávil v Karlových Varech.

 Podle svých slov se jako kluk dost bál psů. Zlom nastal, když si jeho o 10 let starší sestra pořídila vyřazeného psa od pohraničníků, aby hlídal hospodu, ve které pracovala. Byl to šestiletý německý ovčák Tarzan, zřejmě dost zkažený a Petr s ním začal chodit na cvičák zhruba ve svých 12 letech. Samozřejmě že takového psa nemohl zvládat ani s ním mít dobré výsledky. Nějakou dobu to sice vydržel, ale pak si na počátku r. 1964 pořídil 5timěsíční štěně NO Amora /ch. st. Vla-Fo/. Vzpomíná, jak kvůli tomu prodal své milované kolo, doma nic neřekl, psa měl v kotci na cvičáku a vše prasklo, až když začal psovi nosit z domu krmení.

S Amorem už začal klasický výcvik, zkoušky, ježdění po závodech a všechno, co k pejskařině patří. Jejich kynlolgická organizace vlastnila náklaďák Praga, se kterým jezdili na nejrůznější akce. Pod plachtu na lavičky se jich vešlo 15 – 20, kenelky tehdy neexistovaly, takže psi i lidi se tam museli srovnat. Ale na nepohodlí byli zvyklí a navíc jim to připadalo spíš jako komfort a nebývalá výhoda.

Do roku 1968 složil Petr s Amorem zkoušky ZV1-3, OP1 a SP1 a 2. V roce 1967 se spolu zúčastnili Celostátního přeboru mládeže v Uherském Hradišti.

V červenci 1968 narukoval Petr na vojnu k Pohraniční stráži. Sloužil ve Svaté Kateřině u Nýrska, kde hlídal státní hranici. Na svá vojenská léta vzpomíná docela rád. Mohl být se svým psem, věnovat se praktickému výcviku, ve kterém byl Amor velice dobrý a spolehlivý.

Po návratu z vojny ještě nějaký čas pejskařil v Karlových Varech, ale pak se oženil a přestěhoval se do Brna. Přišla rodina, budování rodinného zázemí a kynologie se z jeho života na mnoho let vytratila. Teprve v roce 1988 chtěl syn Tomáš psa. Volba padla na plemeno střední knírač a koncem léta přivezli černé stěňátko jménem Cyr od Splavu. Jak to bývá, Tomášovo nadšení časem opadlo a péče o psa zůstala na rodičích. Petr jako zkušený pejskař začal navštěvovat nově vznikající cvičiště KK Zetor. Ještě dřív než do výcviku se zapojil do budování areálu, kdy jako zedník a řidič náklaďáku pomáhal hlavně v prvních letech při nejtěžších pracích, které jsou se začátky staveb spojeny.

Co se výcviku týče, musel se dost značně přeorientovat na specifickou povahu středního knírače, ale nakonec to zvládl dost dobře. Splněné zkoušky ZVV2, IPO1, ZZP1, ZLP2 a FL-A, stejně jako účast na mnoha soutěžích a záchranářských akcích včetně dvou praktických nasazení hovoří za vše.

Začátkem 90. let skvěle reprezentoval naši tehdy velmi mladou organizaci na dvou významných mezinárodních akcích. První z nich bylo pozvání do Berlína na týdenní cvičení záchranářských psů, po kterém následovalo Mezinárodní záchr. sympozium. Byl tam s Honzou Blatným, který měl také SK Brixe. Oba předvedli, co naši střeďáci umí a v zemi původu tohoto plemene byli Němci jejich výkony hodně překvapeni. Podobně tomu bylo i o pár let později, kdy ve dvojici s Fredem Gutterem a jeho střední kníračkou Ambrou byli na pozvání v celnické škole v Norimberku. Také tam se ukázali v tom nejlepším světle a jejich schopnosti a výkony byly po zásluze obdivovány.

Bohužel Cyr se nedožil vysokého věku a zemřel na srdeční infarkt v plné síle v necelých 6 letech. Dalšího psa si pořídil až po roce a půl, byla to /a zatím je…/ žlutá labradorka Ajka z Libušiba chovu. S ní složil m.j. zkoušky ZZP2, ZZP/N, ZLP3, ZLP/N, ZVP3, ZVP/N. Ajčina specialita byla voda a sníh, to jsou živly, které miluje. Vůbec nejlíp se jí dařilo na „lavinách“, kde se r. 2002 na šumavském Špičáku umístila jako 3. se 193 body na Českém poháru prezidenta SZBK ČR. Bohužel Ajku vyřadila z další sportovní činnosti v šesti letech spondyloza páteře, kdy bylo nutno s jakýmkoli výcvikem přestat.

Petr patří k lidem, kteří nenadělají moc řečí, ale když je třeba, pomohou s jakoukoli prací a to i přesto, že sám aktivně necvičí. Dané slovo je pro něj závazné, je na něj absolutní spolehnutí.

Je to parťák do slunce i do nepohody a snad mi naše širší čtenářská a záchranářská obec dovolí složit mu na tomto místě i osobní dík za bezvýhradnou podporu.

A stejně jako Daně i jemu přejeme pevné zdraví a ještě hodně krásných pejskařských zážitků.  

Radmila Marzyová
květen 2010