Z pera výcvikářky | Kynologická záchranná jednotka České Republiky

Z pera výcvikářky IV. - prosinec 2011

Poslušnost nového ZŘ IRO
Nový ZŘ platí od 1.1.2012 a někteří z nás si mohli na závodě dvojic vyzkoušet již na podzim novou poslušnost za 100 bodů. I když nepředcházel žádný trénink, většina psů to zvládlo v limitu a bez problémů. Podstata téměř všech cviků zůstala stejná, hodně bodů je za dlouhodobé odložení, které bude jednak časově delší a hlavně s více rušivými vlivy, protože pes provádějící ovladatelnost na vzdálenost (distance) může křížit dráhu odloženému psu . Ráda bych se dotkla dvou cviků, z nichž jeden se změnil zásadně a druhý byl jen upraven, přesto dělá vrásky na čele mnoha psovodů.

1 . Ovladatelnost bez vodítka se skupinou osob
Samotná ovladatelnost kromě úpravy počtu kroků se nezměnila, ale zásadní změnu přineslo provádění skupiny osob. Trend, aby záchranařinu dělala nervavá (vyrovnaná a dostatečně sebevědomá zvířata, což přináší i tuto formu chování) , nebo zvířata, která má psovod opravdu pevně v ruce, se stále zpřísňuje a nová skupina osob je toho důkazem. Nově budou ve skupině ne jeden, ale dva psi a to přímo určené pohlaví – jeden pes a jedna fena. Proč tomu tak je nemusím vysvětlovat. Zajímavou otázkou zůstávají nastupující háravé feny, ale to je samozřejmě věc pořadatele, aby pes ve skupině byl ovladatelný i v případě háravé feny a dále také kastráti. V případě, že budou ve skupině osob, můžou být pro procházející psa vrcholně zajímaví spíše opačně než v rámci nějaké agresivity . Ale tyto zkušenosti přinese až čas.
Žádné problémy kromě ukázněnosti nebudou řešit majitelé normálních a hodných psů, kteří nemají žádné sklony k dominanci. Ti se budou spíše bát, aby každý pořadatel byl natolik uvědomělý, aby ve skupině osob naopak nebyl pes, který napadá, vrčí nebo se jinak nepatřičně projevuje a místo agresivity abychom neřešili potom bázlivost a špatnou zkušenost u nervově slabších zvířat.
Strašákem ale nová skupina osob je pro ty psovody, kteří se už ve starém zkušebním řádu snažili v rámci možností vyhnout psu ve skupině, zjišťovali si předem, jakého je pes ve skupině pohlaví nebo se vyhýbali konfrontaci s některými plemeny, které ten jejich pejsek nemá rád. V nové skupině míjí totiž oba psy opravdu tělo na tělo a ještě závěrem prochází pomyslnou osmičku , takže prověrka je skutečně dokonalá.
Jak na to
- Tisíckrát nic umořilo vola- staré a pravdivé přísloví – máte-li obavu a řešíte chování Vašeho psa, není dobré se situaci vyhýbat, ale naopak ji řešit. Je tedy třeba se opravdu zaměřit na trénink takového skupinky a podmínky neustále ztěžovat. Psovi to musí časem připadat natolik přirozené jako nošení nebo dlouhodobé odložení. U psů, kde by mohlo dojít ke konfliktu bude zpočátku dobré vybírat do skupiny pohodové psy a feny a tohoto psa mít pro jistotu zpočátku s košem. Nedojde tak ke špatné zkušenosti na obou stranách. Cvik je možné udělat jako tzv. kruhový trénink. V kruhu chodí např. 6 zvířat a jeden po druhém absolvují cestu v kruhu a následně po jednom proti kruhu, kdy se psi setkávají s ostatními tělo na tělo Vzdálenost lze snadno korigovat dle povahy zvířat a takovýto trénink trvá pár minut, ale efekt je mnohonásobně vyšší než při jednom tréninku jen skupiny osob.
- Motivace – zakleté a kouzelné slovo – téměř všude platí, že násilí plodí jen násilí a pokud máte vyjasněno ve smečce pozici pán-pes, tak bití psa a řvaní ho spíše rozrušuje a vyhazuje ze vzorce normálního chování. Ideální je založit tento cvik jako i všechny ostatní na co nejvyšší motivaci a tady platí dvojnásob – odměňovat často, kdykoliv ve skupině a jen hlídat v případě míčku či peška, aby při odměnění byli psi-figuranti dostatečně zajištěni a pes v tréninku si tak mohl svoji kořist užít. Prokrmování z počátku a neustálé vázání na sebe jako psovoda je samozřejmostí.
- Není to ve svalech – je to v hlavě Poslední a nejdůležitější věc – jakmile vy psovi nevěříte, máte pochybnost a s tou jdete na plac, pes to okamžitě vycítí a zneužije. Je to těžké, zejména když už jste např. nějaký problém řešili, ale je to věc přímo zásadní. Vy vůbec nesmíte uvažovat, že to nezvládnete nebo že se něco stane. Jedině Vaše víra v to, že je vše v pořádku a Vaše sebevědomí jako vůdce smečky zabrání psovi v nežádoucím chování a tento cvik zvládnete.
Takže suma sumárum je potřeba k tomu přistoupit, že je to cvik jako každý jiný, že je potřeba jej trénovat a ne se ho bát. Pravda je, že se na záchranařinu neoddiskutovatelně hodí psi vyrovnaní a neagresivní, takže pokud má člověk psa dominantního nebo bázlivého, čeká ho víc práce a důslednosti.

2. Polohy psa na vzdálenost s přivoláním

Tento nový cvik, který běžně znají psovodi věnující se obedience, má několik samostatných cviků. Je na psovodovi, zda v okamžiku, kdy pes zná podstatu jednotlivých cviků, trénuje tyto části samostatně a pak je poskládá jako mozaiku, nebo naopak, pojme to jako jeden cvik a důsledně psovi vysvětluje, co a v jakém okamžiku se očekává. Myslím, že ani jedno není chybou a stejně je dobré před samotnou akcí vyzkoušet na ostro, jak to pes zvládá.
- Odložení v sedě
- Zaujetí polohy lehni na povel a vzdálenost
- Zaujetí polohy vstaň na povel a vzdálenost
- Přivolání
- Ovladatelnost u nohy jako naprostý základ jakéhokoliv provádění všech cviků

- Odložení v sedě se dotknu jen letmo, ale všestranný zkušební řád ČR dává toto odložení jako nejtěžší do zkoušky ZVV3. Na ZVV1 je v leže, na ZVV2 ve stoje a u trojky to bylo odložení v sedě. Zkušební řád IPO od počátku stejně jako zkušební řád IRO kombinuje všechna tři odložení již na nejnižším stupni. Pravdou je, že je to odložení , ve kterém na akcích a zkouškách chybuje největší počet psů. V novém ZŘ jej pes provádí za chůze jako první v pořadí a už proto, aby zbytek cviku probíhal jako v tréninku je dobré, když se podaří. U citlivých psů nesplnění povelu může vézt k znejistění, u sebevědomých to může být signál pozor, udělal jsem to špatně a nepřišla oprava, takže hurá , budu si to dělat dál po svém Takže krok číslo jedna je dobře naučit odložení za pochodu v sedě. V novém ZŘ je povolen nejen zvukový, ale i posunkový povel, a není detailně popsán. Předpokládám, že by mohl pokyn rukou spolu s povelem být pro psa čitelnější a lepší signál k zaujetí polohy.

- Pohyb psa směrem k psovodovi na zaujetí další polohy (lehni). Tady je možné použít standardně povel „ke mně“ a opět se může stát, že u citlivých psů, kteří následně již vytuší, že přijde položení během přivolání, mohou zpomalovat a čekat na povel lehni. I když budeme jednotlivé fáze trénovat samostatně, psi nás velice brzy přečtou a mnohdy stačí jedna akce, aby věděli, co bude následovat – např. zkušenosti z revíru při odvolání od figuranta – v tréninku vždy zákus, jen na akci povel k noze. Přesto se na zkouškách řada psů řadí k noze již při příchodu psovoda na čáru před zástěnu. Prostě jinak „smrdíme“ , jinak mluvíme atd. Tady doporučuji použít na fázi volání psa z odložení v sedě jiný povel než ke mně, kde chceme sprint přímo ke psovodovi. Např. pojď, jméno psa a podobně. To může být pro psa signál, že má jít směrem k nám, ale nemusí vyvinout rychlost a dynamiku. A pokud potom bude následovat rychlé zaujetí polohy lehni, spoléhám na citlivost a zdravý úsudek rozhodčích jako psovodů., kterými by měli být, když posuzují. Zároveň vůbec nevylučuji, že může nastoupit pes, který z odložení v sedě poběží v „trysku“ na ke mně, rychle zalehne, rychle vstane a opět v trysku doběhne k psovodovi. Ale právě proto máme každý jiné plemeno, jiné možnosti a schopnosti a zpravidla je jedno první, jedno druhé místo atd. atd.
- Nyní k tzv. „zadaunování“. První důležitý krok jsem se dozvěděla ze zkušeností obedience a ipaři ho umí – pes by měl umět zalehnout do polohy lehni za poklusu u nohy. Je to vyšší škola zalehnutí za chůze a psi to zvládají bez problémů. Připravíme si tím lepší pozici pro zalehnutí z dálky a ještě za pohybu psa. Kdo má možnosti časové a vytrvalost, další dobrá věc je pokládat psa na povel tzv mimo cvičení. Trénink může probíhat doma, na vycházkách, kdekoliv. Z počátku krátká vzdálenost a rychlá odměna za povel lehni v nestandardní situaci, potom podmínky ztěžujeme. Pro většinu psů, kteří mají motivaci, se z toho stane oblíbené zpestření procházky. Dalším zajímavým prvkem může být trénink v bedýnce, která stojí psovi v cestě a když ho psovod (nejprve stojí psovod samozřejmě krok za bedýnkou) volá k sobě, pes vletí do bedýnky a dostane povel lehni. Výhodou je, že ho bedýnka nutí provézt lehnutí jednak na místě a vlastně směrem dozadu (musí podsadit zadní nohy) a velmi rychle. Pokud bedýnku nemáme, můžeme v půlce cesty psovi připravit misku s odměnou, u které rád zabrzdí, nebo ho zavolat s tím, že nejprve pokládáme téměř před sebou a pak o krok a krok dále. Odměna v podobě jídla nebo míčku by měla být pod nohy psa ideálně tak, aby si pro ni chodil tzv. dozadu nebo si couvl. U psů pracujících pouze s odměnou mám dobrou zkušenost s tenisákem, který nařízneme a naplníme pamlsky. Pes za ním rád běhá, a můžeme tak podpořit např. i rychlost přivolání. I tady je povolen jak zvukový, tak posunkový povel.
- Další fází tohoto cviku je postavení z pozice lehni na dálku cca 25 kroků. Tady je opět zřejmě, když budeme postupovat metodicky, že by měl pes znát povel vstaň a to před psovodem. Opět je výhodou, když pes umí vstávat dozadu podsunutím zadních nohou. Protože následně čeká na povel k přivolání, není na škodu, když bude znát i odložení za pochodu ve stoje – tedy pozici stání jako takového. Pokud máme k dispozici bedýnku, je trénink velmi jednoduchý. Bedýnka psovi zamezuje pohyb vpřed, takže se učí vstávat i zůstávát v této pozici na místě. Pokud nemáme, můžeme použít na nácvik nějakou zábranu, nebo dělat tuto polohu na vyvýšeném místě, aby psovi hrozil pád v případě, že se bude posunovat dopředu. Opět můžeme použít jak zvukový tak posunkový povel a odměna by měla posunout psa vždy dozadu, neměl by si pro ni chodit dopředu. Stejně jako u tréninku klasického odložení za pochodu nevytváříme stereotyp (pokud to není náš úmysl a záměrně stereotyp psovi uděláme proto, aby čekal vždy jen na náš povel) a někdy psa odměníme ihned, jindy ho necháme chvíli stát a pak odměníme, někdy zavoláme a jindy můžeme ukončit cvik uvolněním z pozice a následnou pochvalou.
- Poslední fází tohoto cviku je samotné přivolání, které by mělo být rychlé, dynamické a přesné i na těch 25 kroků. Každý pes je jiný, takže největší zřetel by měl být na radostné provedení a stejné tempo až do konce, které nepovede k ataku psovoda a nárazu. Pokud je pes pomalejší, dá se zrychlit prohazováním předmětu (míček, tenisák s masem) a je také třeba trénovat i přivolání tak jako bude v reále. V tréninku se psovod posunuje dozadu, hýbe, dává posunky rukama a pak najednou stojí v základní pozici a pro psa je to nová situace. Takže při tréninku by největší motivace od psovoda měla proběhnout cestou od psa (např. psa drží pomocník, vy voláte, lákáte, upozorňujete), ale jakmile se zastavíte, měli byste se uklidnit, postavit do základního postavení a zavolat. Když pes předsedne křivě, je dobré ho bez kárání pomoci rukou posadit rovně, dát mu najevo např. povelem dobře, že to je to, co jste chtěli, nechat psa sedět , odstoupit od něj a znovu dát povel ke mně. To až do doby, než to pes provede správně. Pak velká pochvala a uvolnění. Paradoxně nejtěžší je pro psa přijít do pozice ke mně na pár kroků a bez zbytečné klaky okolo, pohybu tělem dozadu a rukou.

Takže opět malé shrnutí, vypadá to velmi složitě, ale nebojte důležité je naučit psa odložení v sedě, naučit ho odložení v leže za poklusu a pak v situaci při přivolání k vám, postavit psa postupně na krátkou a posléze větší vzdálenost a hlavně nespěchat

Rok 2012 nám už doslova klepe na dveře a máme pár měsíců na to, abychom se nové poslušnosti věnovali a vyjeli na první jarní akce. Soňa

Výňatek ze ZŘ:

2. Polohy psa na vzdálenost s přivoláním 10 bodů
Prováděcí pokyny:
Povolené povely:
Jeden krátký zvukový povel pro chůzi u nohy, který smí být udělen při vykročení a při zaujmutí základního postoje.
Jeden zvukový a posuňkový povel pro každé přivolání;
Jeden zvukový a posuňkový povel pro odložení v sedě;
Jeden zvukový a posuňkový povel pro odložení v leže;
Jeden zvukový a posuňkový povel pro odložení ve stoje.
Provedení cviku:
Ze základního postoje vykročí psovod se svým neupoutaným psem u nohy v přímém směru. Po cca 10 – 15 krocích si pes na jeden zvukový a posuňkový povel pro odložení v sedě ihned sedne, aniž by psovod přerušil chůzi nebo se ohlédl. Po dalších cca 40 krocích v přímém směru se psovod zastaví a otočí se ke svému klidně sedícímu psovi. Na pokyn rozhodčího psovod psa přivolá jedním zvukovým a posuňkovým povelem. Jakmile pes rychle a radostně dosáhne zhruba poloviny vzdálenosti, dá psovod jeden zvukový a posuňkový povel pro odložení v leže. Na opětovný pokyn rozhodčího se pes na jeden zvukový a posuňkový povel pro odložení ve stoje postaví. Na další pokyn rozhodčího psovod svého psa jedním zvukovým povelem přivolá. Pes musí radostně a rychlým krokem přiběhnout a předsednout těsně před psovoda. Na další zvukový nebo posuňkový povel zaujme pes základní postoj.
Hodnocení:
Chyby v provedení, pomalé, neklidné a opožděné usednutí, ulehnutí a postavení, stejně jako pomalé přiběhnutí a předsednutí, snižují odpovídajícím způsobem bodové hodnocení.
Pokud pes zaujme jinou než požadovanou polohu, budou mu sraženy 2 body.

Celý zkušební řád IRO najdete zde. Jsou zde zvýrazněny pasáže, které jsou podstatné nebo jsou výrazně odlišné od minulého zkušebního řádu.

Z pera výcvikářky III. - červen 2011

POSLUŠNOST
V úvodu musím říct, že každý z našich členů udělal za posledních 5 let obrovský skok dopředu. Většina psovodů se aktivně zúčastnila buď semináře o poslušnosti s Katkou Kramářovou, který jsme pořádali, nebo si sami našli a zaplatili jiné semináře, kterých se v posledních letech pořádá v naší republice velké množství.
Já osobně jsem se zúčastnila semináře u nás s K. Kramářovou a semináře na KK Rybníček pod vedením M. Valentina a M. Marcišinové. Tato dvojice se netajila tím, že sama aktivně spoustu seminářů objíždí a poznatky a metodiku, kterou nám předávali, mají sestavenou právě z toho, co se jim na těchto seminářích líbilo a zdálo užitečné.
Každá doba má svůj rukopis, co se líbí teď, se nemusí líbit za pár let a historie se opakuje. Existují ale obecné trendy, které stále zůstávají a nemění se ani změnou zkušebního řádu ani módou, která zrovna to které období ovlivňuje. Hovořím např. o stylu chůze, kdy se opět upouští od „vyvrácené“ hlavy psa, který by doslova spadl do díry, kterou by ani nezjistil  a ovladatelnost u nohy se vrací k přirozené, pozorné chůzi se sledování m psovoda v rámci zdravého rozumu.
Ráda bych Vám touto cestou připomněla pár zásad, které mi návštěvou seminářů utkvěly a myslím, že jejich platnost bude stejná teď jako za 10 let.

1. My se neprosíme psa, aby s námi cvičil, pes musí prosit nás
Mnohdy vidíme kolem sebe klasickou scénu, psovod má v ruce maso, peška, míček, upozorňuje na sebe a pes kouká do dáli a občas hodí pohled ve stylu „no jo, když tak otravuješ, já si tedy kousek vezmu“….Hlavním mottem tréninku (jakéhokoliv) by měl být zájem psa, jeho snaha o získání naší pozornosti, pochvaly a odměny. Řešení je několik a samozřejmě se lépe začíná se štěňátkem nebo mladým psem, ale z osobní zkušenosti Vám můžu říct, že jsou situace, kdy „starého psa novým kouskům naučíš“ Z počátku stačí úvaz u plotu, stromu, keře, pokud máme – je ideální flexipole, tedy prostor, který psa pustí do kruhu na pružném vodítku (spíše pružné tyči, na které je vodítko a následně pes) a pes musí překonávat určitý odpor, aby se k nám dostal a zasloužil si odměnu. Protože nejlepší v životě je vždy to, co je zakázané a těžko dostupné – to platí nejenom u lidí U Kvínky jsem použila obyčejný úvaz a zpočátku jen čekala na jakoukoliv reakci z její strany, že má o mě zájem, stála jsem zády k ní nebo chodila kolem ve vzdálenosti 5 m. Ano, mám výhodu, není uřvaná Jakýkoliv její projev aktivity (zakňučení, štěk) jsem odměnila mlčky pamlskem a zase se vzdálila. Až byla nažhavená, následovala poslušnost. V současné době jdeme na cvičební plac a fena na mě skáče, kňučí, štěká, mohl by kolem projet traktor nebo nad hlavou letadlo, zajímám ji jenom já. Tyto projevy utne první povel, kdy se „uklidní“ v tom nejlepším slova smyslu, protože konečně nastává to, co si vynucuje - práce. Že má tato cesta smysl se mi osvědčilo na Mistrovství světa boxerů – velká akce, stadion, únava , sluníčko a los, který nás poslal na odložení jako první cvik. Předtím byl krátký úvaz poblíž stadionu a šly jsme na to Výsledkem byla nedokonalá, ale veselá a chtivá poslušnost až do konce, a o tom jsem si mohla nechat s Kvínkou předtím zdát. Kreativitě se meze nekladou, co není zakázané, je povolené a vy mějte jen na mysli, pes by měl chtít cvičit s Vámi, ne Vy s ním nemyšleno doslova, ale symbolicky ve smyslu motivace a chtění vašeho miláčka.

2. Když není v tréninku žádný vývoj…
V prvopočátku tréninku se snažíme všemi možnými prostředky psovi vysvětlit, jak vypadá cvik, který ho právě učíme. Používáme řeč těla, pozitivní metody posílené odměnou, kontrastní metodu – korekci rukou a následně odměnu. A pak nastává ten okamžik, kdy se potřebujeme posunout a zjistit, zda na povel lehni pes lehne bez toho, že byste mu tlačili na záda, mávali dole rukou s pamlskem nebo obojí. A tady nastává to úskalí, o kterém mluvím, pokud totiž v té první fázi nácviku zůstaneme příliš dlouho, může se stát, že pes ten cvik pochopí v tomto náhledu, takže lehni např. pro něj znamená v prvé řadě pohyb rukou s pamlskem dolů a pak teprve povel jako takový. Nebo ke mně chápe jen v souvislosti couvání dozadu a případně ruku s odměnou a když mu ke mně řeknete bez těchto pomocných povelů, zjistíte, že Vás pes obejde, nesedne si nebo kouká a neví. Není to samozřejmě vina psa, ale dlouhý nácvik jedné fáze cviku a případné špatné vysvětlení toho, co má pes udělat. Každý pes je jiný a potřebuje jiný čas k naučení a opakování cviků, ale obecně je dobré se čas od času přesvědčit, že pes opravdu chápe, co po něm chcete a zamyslet se nad tím, zda nestojíte na místě a neděláte ve dvou letech psa cviky stejně, jako když jste měli doma 12 týdenní štěně. Tím nemyslím občas udělat psovi čistě motivační trénink plný pozitivních věcí, ale samou podstatu cviku, jak má vypadat.

3. Na co pes přijde sám, už nikdy nezapomene…
Když pes hledá v plotě díru, může mu trvat několik dní, než ji objeví, ale potom už nikdy nezapomene,kde je nebo byla Stejně to funguje u tréninku, když dáme možnost psovi „myslet“ a přijde na to, jak se dostat k odměně co nejdříve, pracuje pak dobrovolně, rád a bez tlaku. Dám samozřejmě příklad. Chceme se posunout v tréninku o krok dál a tak dáme povel lehni poprvé bez pomoci ruky nebo odměny v ruce. Většina psovodů povel hned opakuje a když pes nereaguje, pomůže mu opět tím známým povelem, který pes zná a tak cvik provede. Takže jediné, co v tu chvíli psovod upevnil je závislost psa na pomocných projevech a ne pochopení povelu jako takového. Takže bychom měli postupovat tak, že dáme povel „lehni“ a čekáme. U většiny psů dojde ke zlomu, stojí, koukají, a když se nic neděje a oni o odměnu a pochvalu stojí, zkusí si lehnout. V tu chvíli je ten bod B, kdy musí psovod ihned psa ujistit, že přesně toto se chtělo, pochválit, jásat a odměnit. Stane se, že pes stojí a snahu nejeví, pak je možné povel zopakovat. Pokud ani toto nezabere, jsou dvě možnosti. Buď ještě není pes na tento krok připraven, nebo nemá dostatečnou motivaci a tak mu provedení cviku nestojí za to. Z praxe ale vím, že toto funguje u 99 psů ze 100 a jakmile to pochopí, lehají rychle, rádi a bez pomocných povelů. Ukázali jsem si to na jednom cviku, ale platí to obecně a pro všechny

4. Korekce a pochvala
Navázala bych na předešlý bod a nastínila např. upevnění povelu ke mně. Začínáme pomocí pamlskou, pohybu tělem, vodítkem a chceme skončit s tím, že vzorně stojící s upaženýma rukama zavoláme ke mně, pes rychle přiběhne a rovně předsedne a to ještě těsně a s očním kontaktem. K tomuto provedení vede dlouhá cesta a většinou, když si chceme zkusit, jak na tom jsme a zavoláme „ke mně“ bez pomoci, na kterou je pes zvyklý, sedá si křivě, vůbec nebo se tváří, že povel slyší poprvé v životě. Tady ale korekce cukáním a nebo hartusení vede k jedinému, nechuť jít ke psovodovi a pomalé přivolání s náznaky strachu. Správná korekce je taková, že pokud pes předsedne jen mírně křívě, mírně jej pochválíme a bez pohybu těla pomocí obojku upravíme do správné polohy a pochválíme mnohem výrazněji. Pokud ale pes cvik de fakto neprovede, pomocí obojku (ne násilně nebo se stopami vzteku) jej upravíme před sebe do požadované polohy, pochválíme a ubezpečíme, že toto je to, co jsme chtěli, a cvik provedeme znovu. Můžeme ho provést tak, že dáme psovi v sedě zůstaň a popojdeme pár kroků a zavoláme ke mně. Obecně by jakákoliv korekce – cukání při chůzi a podobně neměla být zároveň s povelem, který chceme, aby pes prováděl radostně a s chutí. Takže pokud pes při chůzi „zlobí“, cuknu bez povelu a naopak, když pes zareaguje správně a srovná se, velmi ho pochválím. Tím si nevytvářím nežádoucí spojitost s povelem, jen korekci nežádoucího chování a následnou pochvalu. Pes si rád vybere to, co je pro něj příjemné a nese mu „ovoce“ ve formě odměny.

5. Některé hodně diskutované cviky
OVLADATELNOST – alfa omega celé poslušnosti, nejen jako samostatný cvik, ale u odkládání za pochodu, přechodů mezi cviky a celkově vypovídá po celou dobu o tom, jak dvojice psovod-pes ladí a jaký jsou tým. Tento cvik by se dal rozdělit do tří samostatných fází – základní postoj u nohy spojený s očním kontaktem, rozcházení a samotná chůze. Postoj u nohy se trénuje klasicky s povelem „k noze“, ale nikam se nejde, pes má sedět a sledovat psovoda do doby uvolnění. Tento cvik se dá ztížit tzv. rušením, někdo stojí poblíž psovoda a když pes dostane povel k noze a zaujme požadovanou polohu s očním kontaktem, snaží se psa někdo vyrušit jiným povelem, tleskáním, oslovením. Opět je tu návaznost KOREKCE BEZ POVELU K NOZE, JEN KRÁTKÉ RYCHLÉ ŠKUBNUTÍ SMĚREM NAHORU A IHNED PO ZAREAGOVÁNÍ PSA RYCHLÁ POCHVALA SPOJENÁ S ODMĚNOU. Psi tento trénink baví a mnohdy je vidět, jak pomocník na psa volá, sahá na něj a podobně a pes sedí u nohy a oči upřené na psovoda, aniž by jen mrkl očkem. Rozcházení je druhá důležitá fáze ovladatelnosti, pes by měl přesně zareagovat na pohyb psovoda, udržet oční kontakt a oba by měli zjistit ideální tempo chůze a vzájemné spolupráci při chůzi. Rozcházení je možné trénovat oddělené s tím, že zpočátku udělám psovod jen dva-tři krůčky a je odměna. Na to může nevázat změnou směru a opět jen dva krůčky a odměna. Pes se tak zároveň učí obraty a učí se je „milovat“ protože po změně směru následuje pochvala a odměna. Další a poslední kapitolou je samotná chůze, doporučuje se dělat dlouhé rovné úseky a „čekat na chybu psa“, aby mohla být nám již známá korekce a následně pochvala. Při dlouhých úsecích se pak učí pes trpělivosti a vytrvalosti a delšímu soustředění.
APORT – aport založený na kořistnickém pudu bývá nejistý (překusy z přílišného zájmu, neochota se dělit o kořist, rychlejší tempo pro aport oproti pomalejšímu zpět atd.), takže nová škola aportu hovoří jen o „nuceňáku“. Není ale třeba si představovat žádné hrůzy, celá podstata tkví v tom, aby pes přinesl aport proto, že za odměnu dostane lepší a lákavější motivaci, např. míček nebo pešek nebo potravu dle založení psa. Samotný aport se učí velmi zřídka, myšleno odhazování a donesení. Velký důraz je kladen na naučení držení aportu, poloha „ke mně“ s aportem, rychlé „odevzdání“ psovodovi k získání lepší odměny. Tento druh aportu byl již mnohokrát popsán, nebudu jej tedy rozebírat podrobněji.

Na závěr bych ráda napsala, že každý pes je jiný, každý psovod je jiný, co sedí jednomu , nemusí sedět druhému a důležitý je hlavně výsledek

Z pera výcvikářky II.

Celé 3 dny v Rakousku jsme kromě samotného závodění měli možnost vidět velké množství výkonů na poslušnosti, obratnosti a sutině, Na ploše jen pár, o stopě vím zprostředkovaně. Snažila jsem se nasávat informace a všímat si problémů, které nastaly, jejich řešení a přihlížet tréninku velkého množství psovodů. Zde je krátké shrnutí

POSLUŠNOST

Ovladatelnost: Největším problémem pro většinu psů je skupinka osob. Ze strany psovodů dochází k chybě, že pochválí psa po ukončení chůze před skupinkou – chůze a skupinka jsou jeden cvik a tudíž může pochvala přijít až po ukončení skupinky osob v základním postavení. Ze strany psů je to samotná koncentrace ve skupině a snaha se buď vyhnout psovi ve skupině (strach či nedostatek tréninku) nebo ho naopak kontaktovat (nedostatek tréninku). Dalším problémem je počet kroků při ovladatelnosti, který je jasně předepsaný a je potřeba toto schema dodržet. V neposlední řadě jsou to hluky, které se netrénují. Většina psů nemá problém se střelbou, ale např. v Rakousku bylo z mikrofonu po dobu skoro celé chůze pouštěno množství zvuků (start letadla, auta, míchačka, pláč dítěte atd.). Více jak polovina psů, které jsem měla možnost sledovat, mělo na tyto zvuky reakci, nedá se mluvit o strachu, spíše zvědavosti a snaze se jí podívat blíž zdroji, tedy reproduktoru.

Odložení v sedě: Nejproblematičtější odložení, většina psů ho dělá pomalu nebo zůstane stát, zřejmě problém intonace v tréninku a potom na soutěži či zkouškách (nervozita), hlídat kroky, má být po nejméně 10…

Odložení v leže s přivoláním: opět hlídat kroky, nejméně 10, na vzdálenost 30 kroků.

Odložení ve stoje s přivoláním: poměrně velká část psů dělá po zaujetí odložení kroky, přičítám to tréninku bez pomocníka, kdy psovod otočený zády tuto chybu nevidí…

Aport: největší chybou jsou překusy, které mohou tento cvik dostat až do hodnocení chybné navzdory jinak rychlému provedení. Některé aporty se jevily nevhodné vzhledem k velikosti, zapadly do trávy a pes je složitě hledal a ztrácel orientaci.

Plazení: Pominu-li, že někteří psi prostě neplazí tak trénujeme tento cvik na krátkou vzdálenost, každý z našich psů po cca 6 m začal jevit snahu o ukončení cviku. Je potřeba v tréninku si občas odkrokovat vzdálenost 10 m a dát psovi najevo, že cvik končíte vy….

Vysílačka: Většina psů neměla problém se samotnou vysílačkou, ale s udržením psa u nohy před samotným vysláním a tudíž málo kroků před povelem vpřed a se zalehnutím. To bylo takřka vždy váhavé a nebo dokonce na druhý povel.

Dlouhodobé odložení: Takřka bez připomínek, občas neklid při odchodu psovoda do skupiny osob (nedostatek tréninku) a někdy povel pro zůstání po zalehnutí, je povolen pouze jeden povel (lehni, místo, plac atd.), druhý už je bodová ztráta.

Celkově je potřeba se vyvarovat zbytečných povelů navíc a vědět, kdy je možné pochválit krátce psa a tudíž použít fyzický kontakt, je to vždy až po ukončení jednotlivých cviků.

OBRATNOST

Sestava překážek jako taková by se dala rozdělit tréninkově do tří fází:
-       posazení psa před překážkou
-       samotné provedení překážky
-       posazení psa za překážkou.

Každá z těchto fází se dnes velmi přísně posuzuje, je tedy nutné je trénovat i odděleně, např. jeden trénink věnovat jen tomu, že přijdu k překážce, rychle a přesně posadím psa, pochválím, odměním a odejdu. K jednotlivému provedení překážek nemám větších připomínek, každý už ví, že se na lávce na sudech musí pes zastavit do první třetiny, že musí sám bez povelu sklopit houpačku (která byla v Rakousku velmi vysoká a tudíž vydávala po překlopení u rychlých psů poměrně silný zvuk klepnutí o zem). U žebříku musí mít pes všechny nohy nahoře, v Rakousku dávala rozhodčí pokyn psovodovi, kdy má vyjít, takže je lépe na něj počkat, a hlavně je důležité v závěrečné fázi nepředejít psa, ale jít současně s ním. Jakmile psovod psa na žebříku předběhne, bere se to jako pomoc a tudíž už nemůže být známka výborně. U skoku je důležité se vyvarovat pomoci tělem, např. předklonění se, úkroku a podobně. Hodně podceňovaným cvikem jsou materiály, psi chodí u nohy netěsně a pomalu sedají. U roury opět bývá častá pomoc tělem, mnohdy neuvědomělá, kdy se psovod při povelu vpřed předkloní v závislosti na výšce překážky. Největším oříškem bývá desetibodový cvik ovladatelnost na vzdálenost. Kromě dotrénovanosti jednotlivých fází cviku (kužel, vysílání na jednotlivé bedny, přivolání) je potřeba setrvat na jednom místě a nevycházet při vysílání z určeného kruhu, ten byl v Rakousku viditelně vysypán pískem. U nošení je třeba si dát pozor, že stejně jako ostatní začíná tento cvik v základním postoji. To znamená, že se přijde ke stolu nebo bedně, zaujme základní postoj a po pokynu rozhodčího zahajuje psovod cvik, dává povel k naskočení psa na bednu, nese, předá pomocníkovi a následně, opět na pokyn rozhodčího, volá psa rovnou k noze. Chybou je krátké setrvání psa u pomocníka, jiný typ přivolání (ke mně) a samozřejmě neklid při nošení.

PLOŠNÉ VYHLEDÁNÍ

Posledních několik akcí bývá u stupně B varianta 3 osoby a 20 minut (nejtěžší je varianta 4 osoby, 20 minut). Když pominu otázky štěstí losu, počasí, rozložení figurantů v terénu, tak mi zbývají 3 nejdůležitější věci, které hrály roli v úspěšnosti na plochách. Délka vybíhání do stran, motivace a kondice.
Vybíhání do směrů: Největším problémem je nedostatečná vzdálenost při vybíhání do stran. Většina psů má zafixovanou vzdálenost 50 kroků, ale terén je široký 100 m, tedy 50 m na každou stranu, což je nejméně 70 kroků. Při dnešním ranním tréninku jsem si i u našich psů ověřila, že navzdory přímému označení, tedy odejití osoby před psem, se jeden vedle druhého točili na hranici cca 50 kroků a těžce osobu na 70ti krocích dohledávali. Dalším nedostatkem je běhání psů po ose místo prohledávání formou čtverců nebo aspoň oblouků. Pes tak má velmi úzký záběr hledání a brzy se unaví a má také problém s časovým limitem. Toto se dá natrénovat tak, že figurant odejde 70 kroků a potom zahne libovolně do prostoru cca 10 až 30 kroků a najde si nějaké místo tak, aby pes kromě doběhnutí na vzdálenost 50 m musel také osobu najít dalším hledáním a použitím nosu nejlépe směrem dopředu, ne za psovoda. Jakmile pes běhá sice vzorné revíry, ale jen tam a zpět stejnou cestou, nemá šanci osoby najít.
Motivace: O motivaci toho víme hodně a je to základní hybná síla tréninku, úspěchu na akci či zkoušce a vůbec podstata celé práce se psem. Bývá pravidlem, že je v zásadě silnější pud kořistnický než potravní. To vychází z přírody, kdy musí pes nejprve kořist najít a zabít a pak se nažere, takže je mnohdy zvyklý nežrat i několik dní. Samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo, ale zejména v horkém počasí nemá pes (stejně jako člověk) takovou potřebu jíst jako obvykle. Je-li to tedy vzhledem k povaze psa možné, vyplatí se vybudovat motivaci na hledání raději na míček či peška a pamlsky použít jako motivaci podpůrnou. Není–li to možné, pak je dobré , aby pes na práci nastupoval mírně hladový čili motivovaný . Toho se ale POZOR nedocílí tím, že pes nedostane dávku, to se mu spíš stáhne žaludek a nebude mít potřebu jíst, ale tím, že třeba dva dny předem bude dávka jen malá záchovná a žaludek psa bude tím pádem pracovat a mít tedy potřebu jíst. Každý pes je jiný, každý potřebuje jinou míru motivace, podpory, a to už je věc psovoda, jak zná svého psa a co tedy udělá pro úspěch výkonu v té určité situaci.

Kondice:   Vzhledem k tomu, že terén na plošném béčku je dlouhý 300 m a zpravidla je vždy nejméně jedna osoba na konci terénu na prověření výdrže a kondice psa, je jasné, že je třeba kondici psa cíleně budovat. Pravidelný trénink, plavání, házení míčku, vycházky, běh, běh u kola…možností je hodně a pes musí fyzicky vydržet uběhat do 20ti minut daný prostor a ještě k tomu pracovat nosem, protože ne vždy fouká a nebo může vítr být směrem z terénu ven, takže nároky na kondici psa jsou opravdu veliké.

Ještě se zmíním o jedné věci, většina z nás část tréninku nechává figurantem odměnit psa a mnohdy si ho nechává přivézt na míčku dříve, než se na místo nálezu vydáme my. V tréninku také málokdy voláme na své spolutrénující „nález“. U jemnějších a vnímavějších psů je nutné potrénovat i situaci, kdy se tryskem blíží nejen psovod, ale jemu v zádech také rozhodčí a vedoucí akce a dupou, dusají a pes mnohdy přestane značit a jde se zvědavě podívat, co se to děje….Také občasné zvolání psovoda při značení „nález“ není rozhodně chybou. Takto to totiž potom reálně na akci vypadá a je třeba, aby pes znal všechny situace.

SUTINY

Již několik let se našim českým psovodům na sutinách nedaří a jádro problému je více méně zatím neřešitelné, chybí nám kvalitní sutinové trenažery. Na vzácné výjimky se totiž veškeré soutěže a zkoušky odehrávají na těchto uměle vyrobených trenažerech, které ale výborně imitují situace v praxi po sesuvu domu, zemětřesení atd. Naši psi jsou vlastně zvyklí dělat místo sutin plošné vyhledání v budovách s úkryty. Je již v rámci ČR několik takových objektů (např. Chbany u Žatce, Šenov), ale je jich zatím opravdu jako šafránu. Když pomineme, že se někteří psi musí vůbec po takovém nestabilním terénu naučit chodit, je stále ještě velký rozdíl mezi chodit a chodit a hledat. Tyto trenažery bývají také velmi úsporné místem, což nese s sebou hodně pachů a pes si musí umět mezi nimi vybrat, kromě ukrytých osob se na sutině pohybuje rozhodčí, vedoucí akce a také další osoby, které práci psa ztěžují. V Rakousku např. hořely v rámci sutiny také 2 ohně. Dalším ztěžujícím prvkem jsou hluky stejně jako na poslušnosti, např. míchačka, imitace těchto zvuků z reproduktoru atd. Ty většinou dle mého pozorování nevadí psům, ale spíše psovodům, mají pocit, že neuslyší psa značit a to je značně znervozňuje. Naštěstí je to stále sport a pokud pes značí a psovod ho z tohoto důvodu neslyší, rozhodčí psovoda na tuto skutečnost upozorní. Poprvé jsem se v Rakousku setkala s tím, že se osoby nevyprošťovaly (varianta 4 osoby, 30 minut). Byli psi, kteří se zejména, když nemohli delší dobu nic najít, urputně vraceli k již najitých osobám a vysilovali se. Bylo by dobré zjistit vhodným tréninkem, jak si s touto situací konkrétní pes poradí a buď to občas do tréninku zařadit nebo ne dle chování psa. Viděla jsem jich v Rakousku pár, kteří se k již najitým osobám nevraceli. Obecný názor na sutinách je takový, že toho psovod moc ovlivnit nemůže, stojí před sutinou a čeká. Není to tak úplně pravda. I zde je možné dle typu psa a jeho práce vymyslet taktiku, která psovi umožní co nejrychleji osoby najít a označit. Zejména v tropickém počasí na sluníčkem vyhřátém trenažeru je skoro nutné, aby pes pracoval úsporně a efektivně. Na psovodovi je aby
-       psa co nejvíce sledoval, je-li to možné a dle chování psa ho neposílal víckrát do již prohledaných oblastí
-       když pes označí a jde si psovod do terénu pochválit, měl by už mít v hlavě představu, kam od úkrytu psa dál a co nejlépe pošle, aby mu práci usnadnil. To v případě, že to rozhodčí dovolí, druhá varianta je ta, že se oba musí vrátit na začátek speciálu a začít odtam.
-       Psovod by měl mít přehled o tom, co pes prohledal a co ne, aby mu šetřil síly

Samotná práce psa je již o motivaci, výdrži, kvalitě značení a dohledávání úkrytů, chtivosti, SAMOSTATNOSTI při hledání osob a kondici. Velikou roli hraje také ovladatelnost, tedy schopnost poslat psa např. okolo, dopředu, dolů a podobně. Je potřeba se vyvarovat ovlivnění psa ke značení, takže pokud pes zachytí pach, již psovod nemluví, ovlivnění psa k označení může vézt k anulování osoby. Pokud psa nevidím, mohu ho samozřejmě slovně povzbudit , ale každý pes je jiný a psovod musí vědět, co jeho pes potřebuje a co si může dovolit. K tolik diskutované vodě: v tréninku většinou dává psovod psovi vodu až po výkonu, tudíž je to jeden z podnětů ukončení práce. Je tedy lepší psovi jen ovlažit tlamu, břicho a nebo tuto situaci navodit i v tréninku. Mnohokrát byli rozhodčí svědkem, že po napojení psa došlo k jeho útlumu a dále nepracoval.
Největší problém sutin vidím opravdu v nedostatku vhodných objektů k tréninku a dále stylu práce psů, ještě snad více než u ploch je zde třeba velké motivace a hlavně samostatnosti při hledání.

STOPY

O stopách vím jen zprostředkovaně od Pavla, ale každopádně je třeba počítat s tím, že ne vždy jsou kladeny ideálně ráno (v Rakousku nyní po poledni), dále terén je opravdu různorodý, od hezké trávy až po plevel, keře atd., a je třeba počítat s tím, že tvar stopy může být „přibližný“. To v situaci, kdy musí kladeč např. obcházet přírodní objekty (keř, kamení), a také lomy nemusí být v tom případě úplně korektně nakladené. Tato stopa je ale praktická, takže je třeba s tím počítat. O motivaci a vytrvalosti psa není snad ani nutné dále hovořit, propojení psovoda a psa je tu díky 10m stopovací šňůře nejužší, ale také přináší nejvíce obav na ovlivnění psa, špatné vedení a další chyby, které mohou vézt k sejití psa ze stopy. Osoba na konci je bodově limitující a je dobré, aby psovod uvážil, jaké značení je schopen pes předvést i v případě, že je např. velké teplo a je tudíž po stopě unavený a zadýchaný. Bude ještě štěkat jako ráno v chládku nebo si jen lehne….a tomu trénink přizpůsobit.

Snažila jsem se Vám předat svoje dojmy a poznatky a věřím, že nám pomůžou k dalšímu zlepšení .
A hlavně nezapomeňte – trénovat, trénovat, trénovat!

Z pera výcvikářky I.

MOTIVACE

    Existuje celá řada faktorů, které ovlivňují práci psa na poslušnosti, stopě, speciálu i obraně. Kromě fyzické stránky (pes je zdravý, v dobré kondici a odpočatý)a psychické pohody (jeho místo v životě je jasně dané a se psovodem tvoří vzájemně tým) je to především motivace. O motivaci toho bylo již napsáno a řečeno mnoho a já bych se ráda zaměřila na motivaci na speciálu ať už plošném nebo sutinovém.
    Nejdůležitější rozhodnutí je na psovodovi - motivace na základě kořistnického pudu, potravního pudu nebo vhodná kombinace obojího???
    Rozeberme si nyní tyto druhy motivace a odměny:

1. Motivace na základě kořistnického pudu
Je v zásadě jedno, zda používáme peška, míček, pískací hračku, uzlík - pro psa je důležité chtít se o předmět tahat, chtít se o něj tahat s cizím figurantem a následně tuto kořist získat a odnést si ji jako trofej do bezpečí. To je moment, na který často zapomínáme. Ve vyšším stupni výcviku je běžné, že pes dostane odměnu, potěší se s ní pár sekund a musí ji následně odevzdat a pracovat dál. Neměli bychom ale na konci práce zapomenout, že u posledního figuranta a vůbec po skončení práce by měla být hra delší a pes by měl mít možnost si odměnu užít. Z tohoto důvodu vůbec není od věci si i se starším psem udělat občas speciál jen o jedné osobě a nechat ho vychutnat ten pocit vítězství a odnesení si kořisti. Výhodou tohoto druhu motivace je zejména utužování vztahu mezi psem a figurantem pomocí hry. Dále je snažší psa po odměnění přivést terénem psovodovi na pešku či míčku se šňůrkou a podpořit tak jeho samostatnost a význam figuranta. Odpadá upuštění potravy na zem při odměňování, a tím ztížení práce dalším psům v místech, kde zůstaly zbytky pamlsků.

2. Motivace potravní
    Používáme u psů extrémně žravých, ale také tam, kde u psa ještě není rozvinut kořistnický pud nebo je natolik slabý, že jako motivace neobstojí. Jako odměnu bychom měli použít zásadně něco, co pes nedostává běžně, např. maso, buřtík, konzervu, rozhodně ne granule, kterými zpravidla krmíme a psům jsou všední. Jde nám o to, udělat z práce zábavu a zážitek, ne rutinní záležitost. Je nevhodné mít pamlsky jen na volno v ruce, jednak je jimi figurant velmi cítit a u psa to vede k obtěžování - např. ožírání ruky, strkání nosem a špatnému štěkání. Ideální je malá miska uzavíratelná, která slouží také k vybudování podnětu na hledání - figurant odnáší míček, pešek, misku nebo obojí. Můj osobní poznatek - velmi vhodná je kvalitní masová konzerva, její konzistence umožní psovi se odměnou dlouho zaobírat, je tam tím pádem delší kontakt s figurantem a psovod si v klidu dojde ke psovi v terénu. I zde se dá improvizovat a je-li pes opatřen kratičkým vodítkem, může jej figurant s miskou za pochodu dovést k psovodovi. A díky konzervě, která je polotekutá většinou s rosolem ji pes cestou ještě vylizuje a fixuje se na figuranta. Díky misce se také málokdy stane, aby se pamlsky rozsypaly na zem. Pokud k tomu dojde, je dobré na to upozornit ostatní, abychom jim nenarušili práci v terénu.

    Pokud je pes motivačně všestranný, dá se motivace měnit či kombinovat, pes může dostat jak misku, tak následně míček a jeho zájem a chuť do práce to ještě zlepší.

    Na závěr ještě jedna připomínka - i na speciálu se dá motivace rozlišit na průběžnou - figurant 1 až třeba 5, a konečnou - tedy poslední figurant a konec práce. Pes by neměl samozřejmě dostávat u posledního jinou nebo větší odměnu, i když při různorodosti speciálů a počtu osob si to těžko spočítá :) ale určitě může pes vědět, že jeho práce skončila a i Vy jste s ním spokojeni. Takže cestou zpět k uvazišti si na závěr můžete i Vy se psem výrazně pohrát, pochválit ho, dát mu najevo spokojenost s jeho výkonem, zatímco při práci v terénu leží největší aktivita chválení jen a jen na figurantech.

A na závěr ještě jedno doporučení a to platí ve všech disciplínách :
- pokud se necitíte dobře nebo nejste v psychické pohodě - NETRÉNUJTE!!! Běžte raději jen na procházku, pohažte míček, pohrajte si....
- myslete na to, že vždy je dobré skončit v nejlepším - měli byste odejít se psem ještě v plné síle a chuti, aby se těšil na příště....

Toto platí zejména o mladých psech v počátečním výcviku, těm starším a zkušenějším je občas potřeba dát větší zátěž, ale stále platí - na jeden těžký trénink 9 lehkých.